Známý klinický psycholog z Ambulance klinické psychologie v Ostravě Petr Nilius a garant odborné části mezinárodního projektu EDH 2025 bezprostředně po skončení konference s názvem Nadání a handicap v pozdním říjnovém odpoledni ochotně a otevřeně odpovídal na několik našich otázek. Díky svým zkušenostem a erudici vypozoroval, že nastává doba klíčového přemostění a spolupráce těch, kteří mají co do činění s nápady i potřebnými změnami ve stávajícím školském systému.
- V sále to lehce zašumělo, když jste se ptal: Co potřebujeme k tomu, abychom se nemuseli stále rozhodovat mezi blbým a ještě blbějším? Nač jste narážel?
Děkuji, že připomínáte má slova. Pro jistotu doplním kontext, který leží na pomezí profesních možností. V tomto případě se jedná o podporu dětí a jejich rodin, etiky a reálných možností, ve kterých se tyto děti a jejich rodiny pohybují. V mém pojetí se jedná spíše o hodnotový princip, který vychází ze tří klíčových oblastí.
Zaprvé je potřeba mít vizi a odvahu. Musíme přestat jen látat díry ve starém systému. Potřebujeme se společně a napříč obory bavit o tom, jakou společnost vlastně chceme za dvacet let. Jak má vypadat škola, kam děti chodí rády? Jak má fungovat péče o děti s handicapy, aby byla důstojná? Jaké máme možnosti, právní rámce a podobně? A pak potřebujeme odvahu začít k té vizi směřovat, i když to bude znamenat opuštění zajetých kolejí, podívat se, kde se pohybuje současný stav poznání (evidence based), a k tomu si udržet, co je funkční a zbavit se nepotřebného dědictví.
Zadruhé to je přemýšlení v souvislostech. Nemůžeme řešit problémy izolovaně. Zdraví dítěte souvisí s jeho pohodou ve škole, ale také s fungováním rodiny a dostupností k podpoře a zdravotní péči. Úspěch žáka ze sociálně slabého prostředí nesouvisí jen s pílí, ale i se zázemím, které mu vytváří sociální systém. Pokud nebude existovat ucelená shoda a spolupráce napříč resorty (ministerstva školství, zdravotnictví a sociálních věcí), budeme se neustále rozhodovat právě mezi tím zmiňovaným „blbým a ještě blbějším“, protože řešení jednoho resortu vytvoří problém v tom druhém. Aktuálně jde o složitosti související s odklady školní docházky a jejich přesun do zdravotnictví bez toho, aniž by se někdo zástupců zdravotnictví ptal.
A zatřetí je nezbytné klást větší důraz na prevenci. Jsme mistry v hašení požárů, ale zoufale zanedbáváme „protipožární ochranu“ a podporu systematických procesů, o které se v případě krize můžeme opřít. Je mnohem levnější a důstojnější investovat do prevence, například do podpory rodin v krizi, do kvalitních třídních učitelů, do zdravého životního stylu, než následně řešit následky v podobě drahé a často už neefektivní nápravy. Mám na mysli zdravotnickou péči včetně té klinicko – psychologické – psychoterapeutické.
- Každý má svůj talent, každý svůj handicap. Podepsal byste se pod tuto větu bez výhrad?
Na první dobrou se tato myšlenka nedá nepodepsat. (smích) Spíše mi přijde důležité tento mind set pěstovat a kultivovat od dětství po celý život tak, aby se z toho nestala prázdná fráze.
Zároveň si myslím, že slovo handicap může být trochu zrádné. Často si pod ním představíme jen nějaké zjevné znevýhodnění nebo diagnózu. Já ho ale vnímám mnohem šířeji – jako cokoli, co nám v dané chvíli brání v rozletu. Může to být strach, nízké sebevědomí, náročné rodinné prostředí nebo jen to, že nám nejde matematika.
Podobně pojem talent není jen absolutní sluch, schopnost počítat náročné příklady nebo mluvit pěti jazyky. Talent je i umění naslouchat, vytrvalost, optimismus, manuální zručnost, schopnost zorganizovat skupinu lidí, ale také třeba jen cit pro pěstování kytiček.
Co je v jedné situaci handicap, může být v jiné talent. Člověk, který je kvůli své dyslexii pomalejší ve čtení, může mít fantastickou prostorovou představivost a kreativitu. Někdo, kdo je přecitlivělý a snadno se rozpláče, což společnost vnímá jako slabost, může mít obrovskou míru empatie, která z něj dělá skvělého přítele nebo pečovatele.
Takže ano, tu větu podepisuji. Ale s dodatkem, že bychom se měli oprostit od škatulek a dívat se na lidi v celé jejich komplexnosti. Hranice mezi talentem a handicapem je často jen otázkou úhlu pohledu, znalostí a prostředí, ve kterém se nacházíme.
- Na čem havaruje stávající systém zejména?
To je dost náročná otázka. Zvláště abychom se nedostali do neúčelné litanie. V obecném principu na schopnosti naslouchat, respektovat potřeby a kompetence jednotlivých resortů a v neposlední řadě vědomí, že v centru zájmu by mělo být vždy dítě a jeho rodina.
Pokusím se ale být trošku konkrétnější. Jedním z klíčových mezirezortních problémů, mezi školstvím a zdravotnictvím, je terminologická nejednotnost, absence doporučujících a závazných postupů. Školská poradenská zařízení (PPP, SPC) sice při své práci berou v potaz mezinárodní klasifikaci nemocí (MKN-10, brzy MKN 11) a klinické diagnózy v úvahu, ale používají vlastní, legislativou vymezenou terminologii, která je relevantní pro nastavení podpory ve škole. Zmínit mohu například poruchy učení, poruchy chování, zdravotní znevýhodnění atd.
Druhým problémem je, že aktuálně nastavený poradenský systém je pro vnějšího uživatele, tedy dítě, rodiče, ale také profesionála ve zdravotnictví, nepřehledný, málo srozumitelný a nekoordinovaný. Pro rodinu, která řeší například dítě se zdravotním postižením, to je peklo. Běhá od školy k lékaři, od lékaře do poradny, pak zase do školy a všude musí znovu a znovu vysvětlovat totéž.
Informace se nepředávají, anebo často dochází k jejich významnému zkreslení. To se pak může odrazit v nepřesném doporučení pro dítě, případně doporučení, které neodpovídá potřebám a možnostem školy.
- A kde naopak vidíte potenciál?
Osobně jsem optimista. Největší potenciál je vždy na lokální úrovni. V obcích a městech, kde se lidé znají. Když se propojí místní škola, pediatr, zřizovatel a nezisková organizace, eventuálně spolupracující lékař – klinický psycholog, dokáží vytvořit záchrannou síť, která je mnohem pružnější a efektivnější než jakýkoliv centrální systém. Právě podpora komunit je cesta.
Zároveň vidím velkou příležitost v systematizaci poradenských procesů přímo ve škole, v postupné stabilizaci a důslednějším vytěžení profesního potenciálu poradenských pozic. V neposlední řadě stojí v popředí diskuze o účelu a stavu školských poradenských zařízení v návaznosti na školy a zdravotnická zařízení. Úkolem je samozřejmě neustále kultivovat důraz na profesní odpovědnost, mezioborovou spolupráci, case managment a respektující partnerskou komunikaci.
- Dopovězte, prosím, větu: Najít talent v každém jedinci potřebuje…
… čas, důvěru, a především vnímavého průvodce, který se nebojí odložit tabulky a skutečně naslouchat příběhu, který má před sebou.
